„Jsme rodina z hausbótu,“ říká Jan Hřebejk

Jak dlouho už tady u vody bydlíte celoročně?

Sedmý rok. Rozhodli jsme se tak, protože je tady atmosféra jako na dovolené. Čím víc mám práce, tím větší je efekt relaxace. Ale nejdůležitější je, že jsme se na tom shodli. Dosud to s námi sdílejí i děti a nechtějí to měnit.

Však to mají do centra kousek.

To je právě velká výhoda. Navíc si tu našli kumpány.

Jak to na hausbótu zvládáte přes zimu?

V létě jsme víc venku, v zimě jsme uvnitř a topíme. Když topíte denně, je to paradoxně snazší, než když to děláte jednou za týden na vymrzlé chalupě. My zatopíme v září a v dubnu přestaneme. Už nám to nepřipadá ničím nekomfortní. Jen je třeba včas koupit dřevo a mít kam složit brikety. Je fakt, že tady člověk intenzivně vnímá každou změnu počasí. Když prší, díváte se na dopadající kapky, všímáte si, že ptáci se chovají jinak… Má to specifické kouzlo. Někteří lidé jsou zatížení na hory, mají rádi to ticho a určitou drsnost, a my jsme zatížení na vodu.

Jste součástí sportovního klubu. Funguje i jako komunita?

Částečně ano. Nejspíš by bylo nesnesitelné, kdyby byl člověk takhle blízko s lidmi, se kterými nevychází. My jsme ale některé znali a díky tomu jsme se sem dostali.

Co obnáší to sportování?

Je to klub vodního motorismu, takže musíme podnikat plavby. Samozřejmě to není žádný vrcholový sport, ale musíte ho trochu znát.

Nemáte tedy v plánu přestěhovat se zpátky do domu, který jste několik let rekonstruovali a teď ho pronajímáte?

Zatím ne. Za covidu mi odpadla nějaká práce, vznikla roční pauza a to je při volné noze malinko znervózňující, zvlášť když jste doma jediný, kdo vydělává.

Vy si přece jistě nemusíte stěžovat na nedostatek zakázek…

Jenže to, co dělám, se chystá na strašně dlouho dopředu. A když něco odpadne, nedá se to snadno nahradit. Ale to není hlavní důvod, proč bydlíme tady. Nejdůležitější je, že nám tu nic nechybí. Někomu by třeba chybělo, ale nám to vyhovuje. Nikdy jsme netoužili mít chalupu nebo chatu. Přitom jsem celé dětství prožil na rodičovské chatě, s partou dětí. Bylo to kousek od Prahy, a tak jsem tam trávil celé prázdniny.

I tak – není vám přece jen trochu líto, že v tom domě nebydlíte, když jste si ho tak piplali?

Nepřipouštíme si to. Ten dům je velice hezký, samozřejmě by to asi bylo pohodlnější, topení je tam na tlačítka a tak. Ale vždycky když přijedeme z nějakého hezkého místa, libujeme si, že tady u vody to máme ještě radši. Má to i své nevýhody, které lidé v některých fázích života pociťují víc, ale my momentálně ne. Jen jsme museli dětem vytvořit soukromí, tím spíš, že je to kluk a holka.

Jak prožíváte jejich pubertu? Je to náročnější, nebo naopak lepší, než když byli malí?

Dřív bylo to břemeno víc na jejich mámě. Měli jsme ale tu výhodu, že s námi v domě bydleli rodiče mé ženy a moje maminka. Všichni měli svůj prostor, ale nikdy jsme netrpěli izolací, jakou někdy rodiče malých dětí trpí. Mohli jsme jít večer do divadla, protože vedle byla babička. Bylo dobré, že si prarodiče užili dětí a děti prarodičů. U větších dětí už nastupují jiné starosti, možná větší a berete je možná fatálněji, říkáte si, že se musí dobře učit…

A dostat se na dobrou školu…

Třeba. Ale my to zase úplně nehrotíme. Děti nám dělají radost. Myslím si, že kdybychom nebydleli tady, byl by třeba ten rok sociální izolace strašně ostrý. Ale díky tomu, že tu žijeme jako komunita, děti nějaké kamarády potkávaly. Se sousedy jsme se bavili přes palubu, nebyli jsme v naprosté izolaci. Ale musím zaklepat, že s dětmi ani v tomto věku – synovi je šestnáct, dceři čtrnáct – nemáme žádné nadstandardní konflikty. Spíš myslím na to, aby je člověk nezatížil tím, že na nich moc dlouho a příliš lpí, anebo že si naopak příliš brzo řekne „tak už se odpojují“ a nechá je být.

Je to věčné balancování.

To je. Tady ale má pár přátel děti v podobném věku, takže můžeme konfrontovat své zkušenosti a sledovat, jaké strategie mají kamarádi. My se k dětem snažíme přistupovat plus minus tak, jak rodiče přistupovali k nám. Než jsem se narodil, zemřela mi osmiletá sestra, a naši navzdory tomu vůbec nebyli úzkostní. Měl jsem dost svobodu. Ne že by neměla hranice, ale když jsem chtěl v patnácti jet na folkový festival, rodiče s tím neměli problém. Jezdil jsem s kamarády na rodičovskou chatu stejně jako předtím moje ségry, starší o půl generace. Chci tím říct, že se snažíme vychovávat nenásilně. Mimochodem na Twitteru tuhle byla diskuse o osmiletých gymnáziích a o tom, jestli to rodiče nepřehánějí s ambicemi. Dovolil jsem si vyslovit názor, že rodiče se mají o vzdělání svých dětí zajímat. To není jen otázka peněz, nejde o to tlačit je někam, kam děti nechtějí. Ale rodiče přece děti vždycky postrkávali ke vzdělání. Ne tím, že někoho upláceli, ale že říkali – uč se, záleží na tom. A díky víceletým gymnáziím mají děti víc šancí. Nemusíte trnout, jestli vyjde ten jeden pokus.

Takže to vaše děti také zkoušely?

Ano. Říkali jsme jim – nemusíte se tam dostat, ale pojďte to zkusit, my budeme klidnější. Nejsem odborník, ale cermatí testy mi připadají jako křížovka, jsou tam chytáky. Rozumím tomu, že musí existovat nějaké srovnání, ale nevím, jestli tohle je ta cesta. Syn dělal zkoušky na osmiletý gympl, kde mají dodnes svoje zkoušky a vedle nich povinné cermatí. V těch jejich byl perfektní a ve státních od Cermatu úplně vyhořel. Takže na osmiletý gympl se nedostal, ale na šestiletý ho pak už vzali.

A další způsoby, jakými se uplatňuje ona „nenásilná výchova“?

Snažíme se sledovat, jestli normální projevy dětských úzkostí nejsou hraniční, nebo jestli nějaký typ pubertální zhýralosti nepřekračuje meze. Mám pocit, že když nám bylo šestnáct, kouřili jsme skoro všichni, rozhodně mnohem víc než dnešní teenageři. Tudíž z podobných věcí neděláme úplně vědu. Japonské přísloví říká, že do pěti let máte s dítětem zacházet jako s princem, do dvanácti jako s otrokem a potom už jako rovný s rovným. To je za mě nejlepší způsob výchovy – ovšem jen v případě, že je člověk důsledný.

A v tom má většina z nás řekněme rezervy.

No právě. Na druhé straně jestli se puberta projevuje tím, že přijdou v noci nebo že tu najdeme vypité pivo, to bych nebral fatálně. Snažíme se jim ale říkat, aby nám nelhali. A aby si považovali toho, že jejich kamarádi něco umějí. Ne že mají jejich rodiče prachy, protože to není zásluha dětí, ale aby si všímali, že kamarád hraje na hudební nástroj a že to je fajn. A oni to myslím chápou. Co taky může člověk ve výchově dělat? Může jen předat svůj vkus a to, co v životě zjistil. Ale defektní vlastnosti rodičů děti stejně okoukají. Můžete jim opakovat, ať něco nedělají, ale když to sama děláte, není to k ničemu.

Je skvělé, že se na tomhle přístupu shodnete se ženou.

Ve všem je dobré, když se rodiče shodnou. Taky ale máme neshody, a to v záležitostech, které můžou být pro někoho zásadní. Moje žena je sova, čte si i do čtyř do rána, a pak když může, tak spí. Já co nezvládnu ráno, to už neudělám. Přitom ještě na FAMU jsem to měl jinak, klidně jsem psal přes noc.

Kdy se to otočilo?

S natáčením. Miloš Forman s nadsázkou říkal, že má stále pražský čas. Jeho žena Martina je naše spolužačka z FAMU, takže jsme za nimi často jezdili a zažili jsme to. Vstával ve čtyři odpoledne, do noci psal nebo s námi seděl a přes den spal, pokud tedy netočil. A v tomhle se se ženou zrovna neshodneme. Tady třeba sedí společnost, mně v jedenáct už padá hlava, a když jdu ve čtyři ráno na záchod, Léňa je ještě vzhůru. Ale to, v čem se ti dva liší, nesmí být úplně zásadní. Anebo se musí nějak přimět, aby to oba brali s nadhledem.

Zase když máte každý jiný režim, tolik tu na sebe nenarážíte, že?

Ono to tu vypadá malé, ale zase tak malé to není. Jak jsem už říkal, zvládli jsme tu i rodinnou izolaci během covidu, asi i proto, že proběhla v dobrém věku dětí. Pro nás i pro ně. Kdyby byli menší, zešíleli bychom. A kdyby byli starší, ve věku, kdy už hodně potřebují sociální kontakt, bylo by to taky horší. Jim bylo dvanáct a čtrnáct, to ještě šlo. Kdyby jim bylo sedmnáct, už by to bylo na palici.

U nás tedy občas dusno bylo, a dvojčatům bylo taky dvanáct.

Ono je to těžké. Možná že jak je to tady menší, tak děti z principu chápaly, že se nedá nic dělat. Anebo mají dobrou povahu. Samozřejmě se hádají, ale nemají konfliktní vztah. Taky jsou si věkově blízko, jen dva roky.

Točil jste i během covidu, že?

První rok ne. To byl šok, protože jsme se chystali, a do toho přišel lockdown a roční prodleva. Pustili jsme se do toho začátkem roku 2021, za omezení, ale už byly dostupné ochranné prostředky a testy.

Jak jste tu dlouhou pauzu snášel psychicky?

Díky tomu, že jsme pronajali ten dům a odložili nějaké platby, to šlo. Loni navíc bylo hodně práce, takže jsem věděl, že zase něco umoříme. V těchto situacích ale hodně pomáhá vědomí, že jsou na tom všichni stejně. I když taky je těžké hledat ve společnosti konsenzus, protože někteří lidé na tom neprodělali, protože jejich práce tolik nevyžaduje sociální kontakt, nebo jim dokonce přibyla, zato třeba muzikanti byli absolutně v háji. Ti jsou zvyklí žít jen z honorářů, až na výjimky. A drsně to mnohdy dopadlo i na děti a starší studenty, to jsem si uvědomil právě při natáčení minisérie Pozadí událostí.

Její děj se z velké části odehrává na vysoké škole…

Právě. Hráli tam studenti z divadelní fakulty a z konzervatoře a byli v těch ročnících, kdy už mají být v Disku nebo normálně hrát, a oni se nemohli ani potkávat. Když jste v absolventském ročníku a máte ukázat, co jste se za ty roky naučili, a oni vám ten rok v podstatě škrtnou, je to strašné. Jiné děti se zase dostaly na školu, a první rok pořádně neviděly spolužáky. A to nemluvím o tom, že vláda se odkopala jako naprosto diletantská, to permanentní lhaní, ty trapárny… Chápu, nikdo neměl recept na jediné správné řešení, ale tohle bylo moc. Jinak jsem ale v hodnocení té situace strašně opatrný. My jsme z toho vyvázli ještě dobře a nechci se dotknout někoho, komu od té doby děti chodí na psychiatrii anebo přišli o rodinný byznys, protože to neutáhli. A takových lidí bylo dost.

Pojďme se ještě vrátit k Pozadí událostí. Byl to už starší nápad, natáčení pak navíc oddálil covid. Jaký z toho máte pocit?

Jsem zvědav, co tomu lidi řeknou. Tahle minisérie má tu zvláštnost, že se skládá ze čtyř dílů průběžného děje, podobně jako třeba Rédl, ale ideální je vnímat celý příběh dohromady. Martha Issová, která tam hraje možná hlavní roli, se objeví až v druhém dílu. Ten první tematicky vypadá, že je o něčem jiném než druhý, a teprve pak se to začne sčítat, dominanci dostanou jiné postavy a děj se dost obměňuje. Z výsledku mám radost, bavilo mě to a doufám, že si lidé Pozadí událostí oblíbí. Navíc ho produkovali mladí producenti Matěj Chlupáček a Mája Hamplová. Jejich pohled na naši práci pro nás byl osvěžující.

Proč vám tolik vyhovuje právě formát minisérie?

Nejen mně. Televize jednodílný film moc nechtějí, protože se to nikomu úplně nevyplatí. Obsadit a prosadit jednodílný film i minisérii trvá stejnou dobu, tedy několik let, a celý proces je zhruba stejně složitý. Mně osobně na minisérii vyhovuje to, že je to takový román anebo delší film. Některé naše filmy byly opravdu dlouhé, přes dvě hodiny, Želary, Toman, ale i Musíme si pomáhat. Hodně jsme krátili Krásku v nesnázích, vynechávali jsme určité motivy. Na minisérii je dobré, že člověk v ději víc spočine, stráví s ním čas – jako divák i jako tvůrce. Pocitově mi to zkrátka vyhovuje. Umožňuje to nějaký typ epického vyprávění, který nám je možná i bližší. Anebo je to záležitost momentálního rozpoložení, kdo ví.